Tak tedy, Terezín.
Nepatřím mezi ten typ lidí, kteří s oblibou vyhledávají depresivní místa, takže si asi dokážete dost dobře představit, jakou jsem měla radost, když jsem se dozvěděla, že jedeme na dva dny právě tam.
Ke vší té depresivitě (jako by už jí tak nebylo dost) přispívalo velkou měrou i mozkomorovské počasí; čti hustá mlha, velká zima a šedo. Ale i přesto to vše nakonec nebylo tak hrozné.
Jasně, bydlet na pokojích s výhledem do hodně strašidelné uličky a poslouchat den a půl v kuse samé smutnosti není nejlepší náplň, jak strávit dva dny, ale mám takový pocit, že mi to celkem dost přineslo.
Sice od začátku minulého školního roku neřešíme nic jiného, než WW2, Ádu a holocaust, ale když vám o tom povídá paní, která to vše přežila, tak je to přeci jen hned o něčem jiném.
A když vidíte tu devadesátiletou paní, absolutně smířenou se svým životním osudem, jak vám vypráví o všem, co zažila, s jakou vervou a radostí, že může svoje poselství předat dál, je to téměř k neuvěření.
Celou dobu s námi byli dva rakouští dobrovolníci, kteří měli vše perfektně připraveno, takže jsme neposlouchali celou dobu jen přednášky, ale byl i workshop, filmy, což ten celý program celkově dost oživilo.
A další skvělá věc, kterou jsem hodně ocenila, byla výstava dochovalých obrazů, výkresů a maleb židů z Terezína. Je obrovsky rozsáhlá a většina děl je obdivuhodných - život tak, jak byl. Bez jakéhokoliv přikrášlování nebo idealizování. A to je teprve zážitek.
Ale upřímně - potom, co jsem viděla celé bývalé terezínské ghetto, malou pevnost, márnici, pitevnu a židovský hřbitov, už se tam nepotřebuji vracet.
No comments:
Post a Comment