O poezii

Básník mého dětství? Jednoznačně Jiří Žáček. Milovala jsem svůj slabikář, který Žáček napsal a který ilustrovala Helena Zmatlíková.

Víc než pro možnost naučit se nová písmenka, slabiky, slova a věty. Víc než pro to, jsem ho milovala hlavně pro ty obrázky. A taky tak trochu ty texty, ke kterým se vázaly.

Četla jsem si je vždycky napřed, protože jsem to už uměla, ale ani trošku jsem se nenudila, když jsme je četli všichni znovu dohromady ve škole.

Dneska jsem se byla podívat na svojí starý základce. Po třech letech. Šla jsem vyzvednout bráchu do družiny. Jediné, co se změnilo, byly automaty, které přibyly. Stále ti stejní učitelé, stejné zdi, stejné obrázky, stejné kroky a stejné obličeje. Aspoň mi to tak připadalo. Už to tak musí být minimálně třicet let.

Docela nostalgie, to vám povím.

A právě básně mi přijdou docela nostalgické.

Podle Žáčka jsou nejdůležitější slova v životě 'Dobrý den' a 'Děkuji'.

Poezie mi nikdy nic moc neříkala. Maximálně tak Apollinaire, jehož sbírku pásem jsem kdysi našla v antikvariátu.

Jeden kluk mi kdysi psal básničky. Žádné hluboké myšlenky, to ne, spíš jen běžné věci sympaticky zrýmované do jednoduchých veršů. Možná právě proto jich bylo tolik.

Doteď mám nějaký z nich schovaný.

Ono je to trošku divný, ne? To už se dnes přeci nedělá, nebo ano?
Když vám někdo řekne, že mu kluk píše básničky. Někomu to přijde roztomilé, někomu úplně trapné a vedle.

Já nevím.

V podstatě se mi líbily a většinou mě i nějakým způsobem rozveselily nebo tak. Ano, většinou.

Mnoho lidí nesnáší poezii, protože jí nerozumí. Jasně, tady se musí rozlišovat, zda je to lyrika nebo epika. Ale ono někdy, ať už taková nebo jiná báseň, je v podstatě jedno.

Nerozumíte jí stejně.

Docela často se mi to stávalo dřív. Teda, asi to spíš bylo tím, že mě dané dílo doopravdy nebavilo a byla jsem moc líná nad ním přemýšlet. Většinou jsem tedy rezignovala přemýšlet nad básněmi, které jsem četla.

Změnilo se to ale, když jsme ve škole začali psát povinně interpretace básní. Najednou mne to začalo docela bavit - znáte to, oxymorón, anakolut, epiteton a tak. Líbí se mi ta slova, jsou divná a nezapamatovatelná a to mi přijde moc super.

Jednoduše - od té doby, co píšu interpretace, se mi zdá, že začínám poezii chápat. Možná básni často rozumím úplně jinak, než byla myšlena, ale od toho to přece tak trochu je. Nebo ne?

Nové dimenze a způsoby výkladu. A to mě prostě vždycky bavilo.

Ačkoliv by vám asi většina lidí řekla, že poezie je nuda. Nebo že poezie je jenom pro romantické duše/bohémy/psychicky narušené osoby - ať už tak nebo tak - myslím, že teď mohu říct, že mám poezii ráda. A že mě baví.

Vezměte si - všichni milujeme hudbu, žejo. (Omlouvám se hluchým lidem). A co by byla hudba bez textu?

A co je vlastně ten text? Jo, báseň.

Sám Jim Morrison se nazýval básníkem a nesnášel, když ho někdo označoval jako zpěváka. A na textech Doors je to podle mě zřetelně vidět.

A když už jsem dnes psala o těch básničkách, tak si přečtěte knížku Navzdory básník zpívá od Jarmily Loukotkové a pusťte si animovaného Erlköniga (Krále duchů) od Goetheho.

Omlouvám se za zdánlivou nenávaznost textu, ale užívám si, když můžu psát volný tok svých myšlenek, protože ve škole stále píšu jen podle fuj ble ošklivých osnov a tabulek.